Prosinec 2006

Pes, kterému chce noha sníst kost

31. prosince 2006 v 17:43 | www.youtube.com |  Veselá videa

Zvířata, tak či onak? A nebo ještě jinak?

31. prosince 2006 v 16:04 | Maja |  Pohledy na zvířata
Jsou různé pohledy na zvířata, ten první, a nejhesčí, je v přírodě, na svobodě,ten druhý, se smutnýmy pohledy, je za mřížemiten, ten třetí, už né tak "hezký", je za vitrínou, a to nemyslím v akvárku, nebo na stěně, ten čtvrtý je na pultu v obchodě, nebo na talířia ten pátý, nejkrvavější, je na jatkách. Po prohlédnutí všech pohledů si sami udělejte obrázek, který že je asi nejlepší.



Třetí pohled aneb odsoudit či obdivovat?!

31. prosince 2006 v 15:41 | Maja |  Pohledy na zvířata
Toto stálo pod prvním obrázkem:
Součást muzejní práce - porcování nosorožce

Čtvrtý pohled aneb kdo byl před salámen?!

31. prosince 2006 v 15:39 | Maja |  Pohledy na zvířata
Koňské výrobky
Jestli budete slintat, tak ste vážně blbí!


galerie prawdy aneb na wlastní oči!!

31. prosince 2006 v 13:34 | Weja - nezavirejoci-pomahej.blog.cz |  ...a co z nich zbylo?

Štědrovečerní pejsek skončil u popelnice

31. prosince 2006 v 13:28 | Blesk - noviny a Wejunka - nezavirejoci-pomahej.blog.cz |  Týrání zvířat v novinách

Štědrovečerní pejsek skončil u popelnice

Jako nešťastný uzlíček skončilo u popelnice v Tachově štěňátko křížence.

Zřejmě to byl dárek, který se prostě nehodil. Noví majitelé malého voříška ihned po svátcích nemilosrdně vyhodili na ulici.
Tam ho našli strážníci městské policie a zavolali zvířecího záchranáře. "Třásl se zimou a měl veliký hlad. Doma spořádal psí konzervu a hromadu piškotů s mlékem," řekl záchranář Karel Bobál. Jeho dcera Karolína (12) se psího nalezence ujala a dokonce ho už i netradičně pojmenovala.
"Říkám mu podle internetu Seznam.cz," svěřila se Karolína. Věří, že štěňátko si někdo vezme a bude ho mít rád.
Zvířátek se stejným chmurným osudem bude ale víc. Tělo uhynulého hroznýše našli lidé v krabici u cesty v Ledcích na Plzeňsku.
"Plaz byl patrně chován nelegálně. Neměl v těle čip. Opravdový chovatel by se zvířete takhle nezbavil," řekl Karel Makoň z plzeňské stanice ohrožených živočichů.
Provozovatelé psích útulků se už také připravují, že po Silvestru budou mít nové přírůstky. "Rodiče dětem zvířátka přes svátky doma nechají. Když pak jdou ale děti do školy, pejskové se stávají v bytě přítěží a končí u nás," dodal Bobál.
Autor: Zbyněk Schnapka (28. 12. 2006)

Štěňátko se třáslo u popelnice zimou a mělo hlad. Karolina Bobálová (12) se teď o pejska stará.
Štěňátko se třáslo u popelnice zimou a mělo hlad. Karolina Bobálová (12) se teď o pejska stará.

PRÁVA ZVÍŘAT: Katastrofa na brněnské univerzitní půdě

31. prosince 2006 v 13:09 | Weja - nezavirejoci-pomahej.blog.cz |  Týrání zvířat
PRÁVA ZVÍŘAT: Katastrofa na brněnské univerzitní půdě
Ochránci zvířat
Na následujících řádcích vám chceme přiblížit jeden málem neuvěřitelný případ, nad kterým zůstává stát rozum každému citlivě a morálně uvažujícímu člověku. Výraz citlivě a morálně uvažující člověk bychom chtěli patřičně zdůraznit, protože aktivisté ohz řešící tento případ byli tvrdě konfrontováni s realitou podobající se té nejhorší noční můře.
Celému případu předcházel článek zveřejněný v sekci "Zvířetník" na internetovém serveru "Neviditelný pes". V tomto článku píše I. Borkovcová, pracující v areálu Veterinární a farmaceutické univerzity (VFU) Brno, o případu zcela jasného týrání zvířat.
Na půdě této univerzity se provozují jatka. Jatka dříve sloužila výhradně jako sanitní (což dokazuje i jejich označení na orientačním plánu areálu VFU), pak ale byla zrekonstruována a poráží se zde jateční zvířata určená ke zpracování na maso. Pro uchlácholení byla jatka provozována nejprve jako sanitní a postupem času slovo sanitní zmizelo a zbylo jen slovo porážka.
V článku I. Borkovcové dále čteme, že zde denně přiváží 2-3 auta zvířat a jejich okamžiky před smrtí jsou velmi kruté. Prasata nahání zaměstnanci na porážku tyčemi s elektrickým proudem, kopají je a bijí. Při jednom vykládání se dvěma prasnicím moc nechtělo, takže je polévali z hadic vodou, aby elektřina byla účinnější. Tyče jim strkali do konečníku a uší. Jedna prasnice následkem takového hrubého zacházení měla do fialova spálenou zadní polovinu těla, podlomily se jí přední nohy a za třesu celého těla ležela na zemi ve vlastní krvi minimálně dvě hodiny.
Následně bylo přivezeno další auto vepřů a nastal problém, jak poraněné, umírající zvíře odstranit. Následovalo bití a proud vody na zvíře ležící ve výkalech a vlastní krvi.
Na konci prosince roku 2001 zde byla jalovice venku na mrazu s poraněnou nohou, taktéž ve vlastní krvi, celkem šest hodin - pološílená bolestí střídavě klečela, ležela a jen kývala hlavou ze strany na stranu.
Pisatelka o tomto uvědomila ředitele Městské veterinární správy v Brně, který případ přešetřil a nebylo zjištěno žádné týrání zvířat.
Rektor univerzity Václav Suchý však namítal, že VFU tuto porážku neprovozuje a ani její pracovníci se na porážení zvířat nepodílejí - toto navzdory faktu, že porážka stojí na univerzitní půdě (takže univerzita musí k tomuto dát svolení) a je více nebo méně využívána také VFU.
I když organizace ohz nejedná často se zástupci zodpovědnými přímo nebo nepřímo za týrání zvířat, protože jsou tato jednání kontraproduktivní a zvířatům nepomohou, v tomto případě jsme učinili výjimku a navštívili spolu se zástupcem švýcarské organizace na ochranu zvířat jak VFU Brno, tak i ředitele Městské veterinární správy Brno, abychom objasnili výše uvedený problém. V obou případech jsme byli oficiálně ohlášeni, na VFU již na devátou hodinu ranní.
Protože nás zajímalo, jak to na porážce bude vypadat ještě před oficiálním příchodem, na univerzitu aktivisté dorazili o pár hodin dříve. I když porážka od pondělí do čtvrtka fungovala, "náhodou" v pátek, 15. 3. 2002 porážka nefungovala.
V 9:00 přicházíme oficiálně na vrátnici a oznamujeme, že máme sjednanou schůzku se zástupcem VFU. Ten měl být v areálu porážky. Po příchodu na porážku však zjišťujeme nemilou skutečnost: ještě před oficiálním příchodem ohz a návštěvy ze Švýcarska byla porážka otevřená, zatímco teď je vše pozamykané.
List papíru visící na klice nám oznamuje: na porážce není momentálně nikdo přítomen. V případě nutnosti máme volat 0602 832 580. Vytáčíme toto číslo. Na druhém konci se nikdo neozývá.
Za jedněmi dveřmi na porážce začíná vyzvánět telefon - ten někdo zvedá. Bušíme na dveře. Nikdo neotvírá. Někdo tu zřejmě nemá čisté svědomí nebo nemá chuť diskutovat s ochránci zvířat.
Pobouřeni tímto tajnůstkářským jednáním ze strany vysokoškolsky vzdělaných lidí pracujících na vyhlášené univerzitě odcházíme na setkání s ředitelem Městské veterinární správy Brno.
Ještě před oficiální návštěvou VFU a ředitele Městské veterinární správy Brno nás naše kroky zavedly k objevům "normálním" pro zaměstnance pracujících na VFU, ale pro většinu obyčejných lidí přinejmenším znepokojivých. Jenom procházení areálem univerzity vzbuzovalo mrazení v zádech při pomyšlení na věci, které skrývají všechny nevinně označené budovy. Z chmurné nálady nás vytrhlo žalostné bečení ovce ozývající se z budovy s malými okny připomínající vězení. Přicházíme blíž, zkoušíme kliky dveří - bohužel vše je zavřené.
Chceme jít dál, když nám do oka padne zbytek povalující se ohryzané nohy patřící pravděpodobně psovi. Na laboratorní misce vidíme kus relativně čerstvého masa nesoucího zbytky srsti, pravděpodobně také psího. Nějaký hodný experimentátor asi přilepšuje divokým kočkám nebo zde odkládá "části" svých pokusných subjektů.
Znechuceni chceme opustit areál budovy, ale o několik metrů dále objevujeme hromadu odpadu pokrytého prachem, tvořenou různými vzorky pro výuku, ale také volně se povalujícími zbytky pokusných zvířat, která toho zřejmě dost protrpěla.
Mezi zmumifikovaným malým seletem a těžko identifikovatelnými zbytky zvířat se doslova sadisticky vyjímá kbelík, kde je zmutované malé prasátko. Zda-li na něm někdo zkoušel účinky chemikálií, léků, rentgenového nebo radioaktivního záření - to jen stěží můžeme zjistit.
Korunu tomuto žalostnému pohledu nasazuje nedopalek cigarety pohozený na tělíčku zvířete.
Rychle fotíme a vzdalujeme se pryč, protože je v kbelíku tekutina zapáchající velice podobně jako formalín (známý to karcinogen). Je velmi zarážející, jak se tu mohou veřejně povalovat zbytky zvířat, která by měla být sterilně zabalená tak, aby nepřišla do kontaktu s okolím.
Naše kroky nás zavedly také k ústavu chovu zvířat, plemenitby a genetiky. Podařilo se nám pořídit snímky prasat chovaných zřejmě v rámci nějakého výzkumného projektu. Člověk předpokládá, že by tady zvířata měla mít zajištěný alespoň slušný život. Bohužel - roštová podlaha, žádný výběh, malý prostor a žádná podestýlka - taková je vizitka univerzity nesoucí označení "VETERINÁRNÍ".
Když si myslíme, že nás již nic nemůže překvapit, naši pozornost upoutává budova, kde se provádí pokusy na rybách. Pronikáme do laboratoře, bohužel (bohudík) uklizené, určené k "experimentům" studentů, míjíme místnost s chovem ryb a slyšíme pípání pár dnů starých kuřátek. Raději si ani nepokoušíme představit, co všechno tyto tvorečky může čekat a jdeme ven z budovy.
Pár desítek metrů před východem objevujeme drátěné klece se psy - šikovně ukrytými za stromy a "experimentálním" chovem slepic v ne právě ideálních podmínkách. Psi jsou umístěni stranou, tak aby na ně nebylo vidět. V době našeho příchodu neměli vodu ani žádné krmení.
U jedné klece stál asi šestiletý chlapec, který psy chodí navštěvovat. Zjišťujeme, zda-li ví něco o osudu těchto zvířat. Říká: "Odvádějí je na cvičení." Psi odvedení na "cvičení" se ale už nevracejí... Na jedné půdě VFU je provozován nejen chov psů pravděpodobně na vivisekci v bídných podmínkách, ale také klinika chorob malých zvířat, kde majitelé psů a koček přináší milované mazlíčky na ošetření.
Není to absurdní? Těmto poměrům také ostře kontrastuje výrok Stanislava Navrátila z VFU (jihomoravské regionální vysílání): "Vztah ke zvířeti je ve vědecké obci určitě citlivější než v minulosti."
Vraťme se teď ale zpět k návštěvě ředitele Městské veterinární správy Brno, pana Čermáka a jeho zástupce pana Přikryla. Celé jednání trvalo přes dvě hodiny a i po opuštění kanceláře nemohli aktivisté uvěřit nepochopitelným výrokům z úst pánů Čermáka a Přikryla.
Jednání bylo především o porážce na univerzitní půdě, ale také o postoji Veterinární správy, jež neshledala žádné týrání zvířat, i když nám byli svědkové tohoto případu připraveni podat čestné písemné prohlášení.
Pro ředitele Čermáka však očité svědectví lidí není vůbec žádným důkazem a doslova řekl: "Tito lidé lžou."
Své tvrzení vysvětlil takto: pokud vidí dva lidé, z nichž jeden je vyškolený "odborník" a druhý nezúčastněný přihlížející, hrubé zacházení se zvířetem, pak pro "odborníka" nejde o týrání zvířete, protože například prase je velmi hlučné zvíře reagující na prakticky každý podnět kvičením.
Abychom toto absurdní prohlášení analogicky převedli do praxe: pokud tedy na ulici uvidíte, jak někdo vraždí člověka, zcela jistě se jako nezúčastnění přihlížející shodnete na tom, že tu právě někdo vraždí člověka. Pokud ale uvidí tu stejnou situaci profesionální nájemný vrah, je to pro něj jen bezvýznamná rutina. Člověk reaguje na každý podnět hlasitým křikem...
Chtěli jsme tedy od ředitele vědět, jaké konkrétní důkazy potřebuje, abychom mu prokázali týrání zvířat. Na toto nám odpověděl slovy: "Měli bychom přejít k racionální diskusi."
Další debata byla o obchodu se psy na pokusy a kožešiny prováděném ilegálně. I když k tomuto existují naprosto jasné důkazy, ředitel Čermák neváhal obvinit dokonce i policii ze lží. Zvířata putovala do zahraničí bez dokladů, rakouští ochránci zvířat tento transportér zastavili a zdokumentovali úděsné podmínky.
Když jsme chtěli vědět, jak je možné, že Veterinární správa a kontroloři dovolili takovému transportéru přejet přes hranice, podle Čermáka toto již nebyl problém českých, ale rakouských celníků.
Dále jsme hovořili o obchodu se psy a kočkami v brněnských čínských restauracích a chtěli vědět, proč kolem této záležitosti zůstává "ticho po pěšině". Jak řekl Čermák, Veterinární správa se nemůže zabývat vším.
Zajímalo nás také, jakým způsobem provádí kontroloři prověrky stavu hospodářských zvířat, jaká je podle nich legislativa a jak fungují kontrolní orgány. Navzdory pravidelně organizací ohz zveřejňovaným katastrofálním poměrům v českých velkochovech kontroly fungují naprosto precizně (odebírají se dokonce i vzorky mléka, moči, stolice a krve zvířat), naše legislativa je velice dobrá a není důvod ji nijak upravovat, protože je až na malé výjimky harmonizovaná s legislativou EU.
Zástupce ředitele Čermáka, pan Přikryl (jehož vyjadřování nebylo, slušně řečeno, diplomatické), následně poplival zástupce organizace na ochranu zvířat ze Švýcarska, když švýcarskou legislativu, švýcarské kontrolní orgány, stav chovů se zvířaty a zdraví zvířat označil málem za nejhorší v Evropě a české poměry za příkladné. Podle slov Přikryla je Švýcarsko zdrojem BSE a dalších nemocí zvířat.
Na začátku jednání odjela jedna aktivistka spolu s kontrolorem Městské veterinární správy Brno zpět na VFU prověřit námi výše zjištěné nedostatky (povalující se zbytky pokusných zvířat, atd.). Absolutně znuděný kontrolor si omluvně vyžádal pracovníka VFU, který nad vším mávnul rukou a zeptal se, jestli nemají ochránci zvířat něco normálního na práci.
Vše bylo "v pořádku". Kopii zápisu o provedené kontrole nám odmítla po půlhodinovém čekání (kdy kontrolor volal zpět na univerzitu) Městská veterinární správa vydat.
Po více než dvou hodinách opouštíme areál Městské veterinární správy Brno se smíšenými pocity. Ředitel Čermák (zodpovědný i za provoz dnes již zrušené stanice pro nalezené psy v areálu Veterinární správy, kde podle výpovědi ochránců zvířat z Brna v zimě umrzlo vinou nedostatečné péče několik zvířat) celé dvě hodiny odváděl rozhovor od daného tématu, prakticky vše námi řečené popíral, protiřečil si a pokud zjistil, že o daném tématu máme znalosti, ihned přecházel na jiné téma.
Celá tato záležitost jen dokazuje, že zodpovědné orgány doslova mafiánskými způsoby kryjí všechny skutečné nekalosti týkající se týrání zvířat a v žádném případě jim nejde o dialog, ale o diskreditaci těch ochránců, kteří chtějí s neutěšeným stavem v ČR něco skutečně podniknout.
Výsledek jednání je tedy asi takový: týraní zvířat neexistuje a pokud něco ochránci zvířat prokáží, nikdo není zodpovědný. Tento případ pro nás ani zdaleka není uzavřený, protože se od něj odvíjí další nitky směřující na různá místa a zasahující několika případů: o tomto vás budeme brzy podrobně informovat.
Doplňující důležitá informace: v současnosti se nám podařilo získat informaci z důvěryhodného zdroje, že výše uvedení psi (i prasata) na VFU se skutečně používají na (velice nepěkné) pokusy spojené s odebíráním krve - některým zvířatům se krev odebírá i dlouhá léta.
NAVÍC pokud donesou lidé zvířata na VFU za účelem ošetření a nemohou pak zaplatit poplatek za jejich léčbu, zvířata se zde pak používají pro pokusné účely.
ohz - ochránci hospodářských zvířat

Nová generace slonů se mstí lidem za prožité utrpení

31. prosince 2006 v 11:18 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Nová generace slonů se mstí lidem za prožité utrpení

Sloní paměť je příslovečná. Sloni si také pamatují příkoří, které jim lidé v minulosti způsobili a využívají vhodných příležitostí k tomu, aby se pomstili. Proto se v posledních desetiletích poměrně často objevují případy, kdy sloni útočí na vesnice, demolují chýše, ničí úrodu a blokují cesty. Nečiní tak proto, aby získali potravu, což byl pravděpodobný motiv jejich předků. Jejich cílem je vyděsit a usmrcovat lidi. "Jsou bezpochyby dostatečně inteligentní a mají dostatečně dobrou paměť na to, aby byli schopni se mstít," prohlásila Joyce Pooleová, spoluautorka studie a ředitelka keňského Výzkumného projektu slonů v Amboseli (Amboseli Elephant Research Project, AERP).

Nová generace slonů se mstí lidem za prožité utrpení. Vědci se domnívají, že negativní postoj k lidské rase se mezi slony předává z generace na generaci. V 70. a 80. letech minulého století, kdy pytlácký lov v Africe dosahoval svého vrcholu, byla celá stáda slonů nemilosrdně zmasakrována. Jen v letech 1979 až 1989 byla kvůli klům vyvražděna polovina africké populace.

Ani dnes není situace na řadě míst lepší. Například v Demokratické republice Kongo se na likvidaci slonů podílejí také také ozbrojené složky státu - policie a armáda. (K tomu viz článek Pytláci v Kongu vybíjejí slony.) Centrem ilegálního obchodu se sloními kly je Súdán, kde masakry slonů přímo organizují příslušníci sudánské armády a ozbrojených milicí. (Více v článku Sudánská armáda masakruje slony.) Sloni jsou ve velkém zabíjeni také v Keni, Čadu a ve Středoafrické republice.

Některá zvířata v časném věku osiřela a na vlastní oči musela sledovat utrpení a smrt svých nejbližších příbuzných. Řada stád přišla o svou vůdčí samici a o další dospělé jedince obou pohlaví. Není divu, že pohled na člověka vyvolává ve slonech nenávist. Prožitá traumata u nich způsobují posttraumatické stresy - deprese a stavy úzkosti. Hrůzou a utrpením poznamenaná generace "adolescentních a delikventních" slonů má potřebu mstít se za prožité zlo.

Mladí hyperagresivní samci páchají násilí nejenom na lidech, ale také na dalších zvířatech včetně zástupců vlastního druhu. Například v Národním parku Pilanesburg v Jihoafrické republice mladí samci od roku 1992 útočí na nosorožce. V dalším Národním parku Addo Elephant ve stejné zemi je 90 procent sloních samců zabito jiným samcem, což je oproti normálnímu stavu patnáctkrát více. Velké problémy jsou hlášeny také z Indie. Vesničané tam žijí ve stálém strachu ze sloních útoků.

"V přírodních rezervacích, kde volně žijící zvířata nejsou v žádném kontaktu s člověkem, jsou sloni vcelku tolerantní," zdůraznil Richard Lair z Národního institutu pro slony (National Elephant Institute, NEI). A dodal: "Čím více lidí jim přijde na oči, tím menší je jejich snášenlivost."

Úřady ani ochranářské instituce si s agresivními slony nevědí rady. "Vedení přírodních parků se mohou domnívat, že je jednodušší skoncovat s 'problematickými' slony, než čelit hněvu lidí," vysvětlila Joyce Pooleová. "Tak jsou sloni stříleni bez ohledu na možné důsledky pro zbytek stáda a velice reálnou možnost podnícení dalšího cyklu násilí."


Zpracováno podle:
- Telegraph (16.02.2006, Get out of the way... he hasn't forgotten)
- New Scientist (18.02.2006, Elephants on the edge fight back)
- EkoList (17.02.2006, Sloni nezapomínají, ani neodpouštějí)


Další zdroje:
- AERP (Amboseli Elephant Research Project)

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Sloni oplakávají své zemřelé

31. prosince 2006 v 11:17 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Sloni oplakávají své zemřelé

Sloni jsou inteligentní, mají dobrou paměť a dokážou projevovat emoce. Mrtvé příslušníky svého druhu dokonce oplákavají. Tvrdí to studie zveřejněná v říjnovém vydání časopisu Biology Letters britské Královské společnosti (Royal Society). Studii vypracovala Karen McCombová společně s Lucy Bakerovou z university v Sussexu a Cynthia Mossová z keňského Centra pro výzkum slonů.

Součástí výzkumu byl experiment, při němž badatelé sledovali reakce slonů na lebky slona, buvola a nosorožce. O tom, že sloni někdy pláčou, se v 19. století zmínil i zakladatel evoluční biologie Charles Darwin. Vědci však byli až doposud přesvědčeni o tom, že truchlit nad mrvými dokážou kromě lidí pouze šimpanzi. Až nyní se podařilo dokázat, že žal ze ztráty nejbližších druhů prožívají a vyjadřují také chobotnatci.

Vědci sledovali celkem 17 různých skupin slonů a zjistili, že pokud se setkají s kosterními pozůstatky svých druhových příbuzných, dotýkají se jich chobotem i nohama a roní přitom slzy. Přesněji řečeno - vylučují tekutinu z temporální žlázy mezi okem a uchem.

Podnětem k výzkumu se staly často se opakující situace, které popsala jedna z členek výzkumného týmu Cynthia Mossová: "V průběhu let jsme zaznamenali řadu případů, kdy sloni přicházeli ke kostrám nebo zdechlinám jiných slonů. Fascinovalo nás, jak se přitom chovali. Byli velmi tiší, jakoby napjatí. Přibližovali se ke kostem a velmi jemně se jich dotýkali, zvedali je, někdy to dokonce vypadalo, jako by ostatky hladili. Nejčastěji ale jen v tichosti postáli. Co je ale asi nejzajímavější, osobně jsem viděla, jak se pokoušeli mrtvolu slona pohřbít: pokládali na ni zeminu a palmové listy."

V rámci výzkumu byl proveden experiment, kdy byly na zem umístěny lebky tří různých zvířat - slona, buvola a nosorožce. Sloni k překvapení badatelů věnovali trvalou pozornost pouze ostatkům slonů. "Nejevili zájem o mrtvé savce, ale o jiné mrtvé slony," konstatovala hlavní autorka studie Karen McCombová.

Při dalším experimentu bylo slonům předloženo dřevo, slonovina a sloní lebka. Slony nejvíce zaujala slonovina, nejméně dřevo.

Poslední pokus se zaměřil na tři skupiny slonů, které v nedávné minulosti přišly o svou vůdčí samici. Vědce zajímalo, jak se zachovají, když se dostanou do kontaktu s jejich lebkami. Ve všech případech se sloni zabývali trojící lebek stejně, z čehož autoři studie vyvodili závěr, že lebku vůdčí samice zřejmě vůbec nepoznali.

Další poznatky svědčí o tom, že sloni čas od času navštěvují kosti příbuzných, kteří zamřeli na jejich domácím teritoriu. Legendy o sloních hřbitovech tak podle všeho mají pravdivý základ.

Potvrzen byl i tradovaný názor, že sloni pláčou v různých citově vypjatých situacích, například když se po delší době znovu setkají se svou skupinou nebo během páření. K silným emočním prožitkům přispívá i dlouhý život slonů a jejich složité vzájemné vztahy v rámci pevně spjatých skupin.

Evžen Kůs ze zoologické zahrady v Praze k tomu poznamenal, že "sloni se například svého postřeleného druha snaží podpírat a odvést do bezpečí. Místo, kde jejich druh zemřel, si velmi dobře pamatují. Vystresovaný slon například odmítá potravu. Je třeba počkat, až jeho deprese ustoupí. Může se tomu napomoci různými hrami či výlety mimo výběh a podobně." I přes to považuje Kůs tvrzení, že by sloni oplakávali své příbuzné, za přehnané. "Ostatně, když si vezmete, že za posledních třicet let lidé vybili polovinu slonů v Africe, tak to by sloni celý život nedělali nic jiného, než truchlili."


Zpracováno podle:
- Telegraph (26.10.2005, Elephants never forget their dead)
- Science (26.10.2005, An Elephant Never Forgets ... Its Mortality)
- Lidové noviny (27.10.2005, Sloni "pláčou" nad zemřelými)
- BBC Czech (27.10.2005, Oplakávají sloni své zemřelé?)
- 21. století (31.10.2005, Umí sloni plakat?)
- iŽurnál (28.10.2005, Velké malé zprávy 28. října 2005)


Další zdroje:
- University of Sussex (Dr Karen McComb)
- The Royal Society
- ZOO Praha

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Lvi zachránili dvanáctiletou dívku před únosci

31. prosince 2006 v 11:15 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Lvi zachránili dvanáctiletou dívku před únosci

Tři lvi v Etiopii nečekaně 9. června tohoto roku zasáhli do osudu trýzněného dvanáctiletého děvčete. Skupina sedmi mužů dívku unesla a týden ji zadržovala na odlehlém místě. Podle policie by ji s největší pravděpodobností čekalo znásilnění. Nakonec by byla přinucena ke sňatku s jedním z únosců. Díky lvům dopadlo všechno jinak.

Trojice lvů zachránila dvanáctiletou dívku před únosci. Muži měli dívku ve své moci sedm dní a opakovaně ji fyzicky napadali. Holčička často plakala a volala o pomoc. Lze se tedy jen domnívat, že si jejího nářku povšimli šelmy a považovali ho za kňučení mláděte, které se dostalo do nesnází. Proto se rozhodli zasáhnout a únosce zahnat. Děvčeti nijak neublížili. Dokonce ji ještě půl dne střežili a odešli teprve ve chvíli, kdy se k místu přiblížila skupina pátrajících policistů a příbuzných dívky. "Hlídali ji, dokud jsme ji neobjevili a pak prostě odešli do lesa a nechali nám ji jako dárek," popsal případ policejní mluvčí Wondimu Wedajo z města Bita Ganet 560 kilometrů jihozápadně od etiopské metropole Addis Abeby. Wedajo neznal odpověď na otázku, zda se "záchranné operace" zhostili lví samci nebo samice.

Za normálních okolností zástupci královského druhu zvířat na lidi útočí, pokud se k nim dostanou příliš blízko. Tentokrát bylo jejich chování atypické a proto je uvedený případ považovaný za zázrak. Odborníci nabízejí jediné vysvětlení. Podle nich si šelmy spletli dívčin nářek s kňučením lvíčete. Jedině to ji prý zachránilo před sežráním.

Sourozenci dívky byli šokováni, když své sestře ošetřovali rány a podlitiny způsobené únosci. Policie už zatkla čtyři podezřelé muže a pátrá po třech dalších.

Násilí pachané na ženách a utrpení s tím spojené jsou v Etiopii rozšířeným jevem. Zvláště na venkově, kde jsou tradiční zvyky hluboce zakořeněné a kde žije většina z 71 milionů obyvatel země. Podle odhadu OSN se tam více než 70 procent všech sňatků uzavírá pod nátlakem.

Přestože jsou lvi etiopským národním symbolem, jejich početní stav ve volné přírodě už nepřesahuje hranici jednoho tisíce kusů. Důvod je zřejmý. Jediná lví kůže stojí na černém trhu v přepočtu zhruba 830 Eur.


Zpracováno podle:
- Live Science (21.06.2005, Lions to the Rescue! Big Cats Save Kidnapped Girl)
- Novinky (05.07.2005, Lvi zachránili dívku z rukou únosců)
- iDNES (05.07.2005, Trojice lvů zachránila dívku ze spárů únosců)
Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Přátelství mezi tygry, vepři a psi?

31. prosince 2006 v 11:14 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Přátelství mezi tygry, vepři a psi?

V thajské zoologické zahradě v provincii Chonburi jsou návštěvníci fascinováni zajímavou podívanou. Bengálský tygr si tam něžně hraje s malými prasátky, které považuje za své sourozence. Před dvěma lety ho odkojila náhradní matka - prasnice.

Láska mezi tygrem a vepři? Tygří zoologická zahrada Sriracha se nachází mimo hlavní dopravní spojnice v Thajsku asi 80 kilometrů východně od Bangkoku, přesto ji každoročně navštěvuje mnoho turistů. Patří totiž mezi nejúspěšnější chovné stanice tygrů na světě.

Před dvěma roky se prasnice jménem Benjamaj kromě trojice svých selátek ujala i čtveřice mladých tygrů. Jejich vzájemná láska se brzy stala proslulou atrakcí. Ve volné přírodě by se něco takového nemohlo stát. Jenomže v ZOO Sriracha se záměrně snaží navazovat dobré vztahy mezi různými druhy zvířat. Ne každému se jejich počínání zamlouvá. Postupy chovatelů jsou totiž ostře kontroverzní. Dvouleté tygří mámě Saimai místo malých tygříků podstrčili šest selat. Tygřice je bez problémů přijala a kojila čtyři měsíce. Po té, co ji tímto způsobem vstoupili do života zástupci jiného živočišného druhu, získala Saimai ke všem vepřům náklonost. Začala si rozumět dokonce i se psi.

Pohled na společně dovádějící skupinu tygrů, veprů a psů je jistě pro mnoho lidí velkým lákadlem, ale to vše je podmíněno nepřirozenými a účelovými zásahy. Nelibost ochránců zvířat vzbuzuje také fakt, že zvířata v ZOO Sriracha jsou často využívána k cirkusovým vystoupením.













Zpracováno podle:
- 100+1 zahraniční zajímavost (10.05.2005, Něžné přátelství)
- Pattaya Mail (Unseen Thailand - Amazing sites at Sriracha Tiger Zoo)


Další zdroje:
- Sriracha Tiger ZOO
- Guardian (11.03.2004, Why would a tiger not eat a piglet?)
- meine-umwelt.de (10.03.2004, Tiger schmust mit Ferkel)

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

O sedmiletého chlapce se šest let staral pes

31. prosince 2006 v 11:12 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

O sedmiletého chlapce se šest let staral pes

V Altajské autonomní oblasti v západní části Sibiře narazili policisté při pochůzce na nahé, vyhublé a špinavé dítě. Jak se později ukázalo, chlapci je sedm let a svými rodiči byl opuštěn, když mu bylo několik měsíců. Život mu zahránil pes.

V sibiřské pustině policie objevila 'divoké dítě', které vychoval pes. Policisté "psího chlapce" objevili před opuštěným domem ve společnosti jednoho psa. Zpočátku se domnívali, že si tam hraje, ale pak si uvědomili, že toto místo je už dlouhodobě neobývané a vzdálené od ostatních obydlí. Dítě bylo velice špinavé a chovalo se jako zvíře. Běhalo po čtyřech, vrčelo a cenilo zuby. Když ho policisté odváděli pryč, vzpíralo se a snažilo se je pokousat. Hoch byl natolik podvyživený, že jeho věk nálezci odhadli na 3 roky. Teprve odborná prohlídka u lékaře prokázala, že je starý 7 let.

Personál útulku pro opuštěné děti se jej zatím neúspěšně pokouší naučit jíst příborem. Klučina předkládané jídlo vždy řádně očichává. Po trpělivé snaze vychovatelů si už alespoň dokáže ustlat sám postel a hrát si s míčem. Po 14 dnech v dětském kolektivu začal hoch chodit vzpřímeně. S jednou dívenkou navázal přátelský vztah, dorozumívají se posunky. Také s ostatními dětmi v sirotčinci komunikuje pomocí rukou.

Při vyšetřování případu bylo zjištěno, že chlapec se jmenuje Andrej Tolstyk. Matka jej opustila, když mu byly tři měsíce, otec, notorický alkoholik a invalida, odešel krátce po ní. V domě zůstal jenom pes, který se o nemluvně postaral. Rodiče budou po svém dopadení čelit obvinění ze zanedbání povinné péče a pokusu o vraždu.

Přestože jsou případy dětí žijících mezi zvířaty ve volné přírodě vzácné, čas od času se stávají. V důsledku nedostatečného rozumového vývoje a absence řeči nejsou takoví lidé často ani v dospělosti schopní normální sociální komunikace.

Ruské zpravodajské agentury připomínají, že v roce 1998 byl nedaleko Moskvy nalezen šestiletý chlapec Ivan Myšukov. Ve čtyřech letech utekl od své matky a jejího agresivního přítele - alkoholika. Ivan o jídlo žebral a náklonnost psů si získal tím, že jim nabízel zbytky potravy. Psi ho na oplátku zahřívali a respektovali jako svého vůdce. Policistům se k němu podařilo dostat až po té, co psí smečku odlákali na chutnou návnadu.


Zpracováno podle:
- Belfast Telegraph (04.08.2004, Siberian boy, 7, raised by dogs after parents abandoned him)
- KingofGods (04.08.2004, Siberian boy, 7, raised by dogs after parents abandoned him, kopie)
- iDNES (05.08.2004, Pes vychoval na Sibiři dítě)
- Ananova (05.08.2004, Siberian boy 'brought up by dog')
- BBC News (05.08.2004, Siberian boy, 7, raised by dogs)


Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Kravitz: Masakr delfínů v Japonsku

31. prosince 2006 v 11:10 | gnosis9.net |  Vybíjení zvířat

Kravitz: Masakr delfínů v Japonsku

"Šokující a surrealistické," říká kanadská fotografka Brooke McDonaldová, když popisuje vybíjení delfínů v Japonsku, kde delfíní maso slouží jako potrava.

Masakr delfínů v Japonsku 6.10.2003. Před třemi týdny se paní McDonaldová zúčastnila jako dobrovolnice plavby se společností Sea Shepherd Conservation Society. U ostrova Taiji se jí podařilo natočit a nafotografovat obrázky krvavé zátoky a ubodaných delfínů. Společnost Sea Shepherd tyto záběry zveřejnila ve snaze zahanbit japonskou vládu a zastavit tato jatka. Místní říkají, že takový lov je součástí jejich kultury na ostrově Taiji nejméně 400 let. Za použití sítí a sonarů ke zmatení těchto zvířat zaženou rybáři delfíny do zátoky, ze které vede jen jedna cesta. Pak jim tuto cestu zahradí sítěmi a delfíny v zátoce ubodají. Mrtvá zvířata naloží na lodi.

Devětadvacetiletá McDonaldová spolu s kameramanem strávili 5 dnů ukryti v lese nad jednou ze zátok ostrova Taiji. Zde čekali na svou příležitost. Dočkali se 6. října, kdy bylo v zátoce ubito na šedesát delfínů. V telefonním interview z Británie popisuje rodačka z Vancouveru svůj zážitek: "Nikdy v životě jsem nic tak šokujícího neviděla." Dvacet minut fotografovali a natáčeli, než je rybáři uviděli. Následovala rvačka. Páru se podařilo zavolat na pomoc policii, oba skončili v policejních celách. V obavě, že jim bude filmový materiál zabaven, ukryla paní McDonaldová osm roliček filmů ve svém spodním prádle. Kameramanovi se podařilo ukrýt kazetu s nahrávkou ve skalách na ostrově.

Voda v jindy poklidné zátoce na Taiji se zbarvila delfíní krví. Na policejní stanici byli oba fotografování, byly jim sejmuty otisky prstů a po devíti hodinách byli propuštěni bez obvinění. McDonaldová si nechala filmy vyvolat v laboratoři hned vedle policejní stanice. Když uviděla vyvolané záběry, pomyslela si, že snímky jsou surrealistické. "Opravdu reprezentují to, co jsme ten den na vlastní oči viděli. Zažívám ten stejný šok znovu, když se na ty obrázky dívám," říká. "A ta barva (vody) je stoprocentně zachycena. Bylo to přesně tak hrůzostrašné, jak to vidíte. Byla to opravdu ta nejnepřirozenější barva vody, jakou si lze představit: karmínově rudá, sytá barva. A když si uvědomím, že pochází z živých bytostí, je to strašné."

Tokijská fotografka Chikako Yatabe potvrdila, že porovnala záběry McDonaldové s videem se záběry lovu na Taiji, a barva je realistická.

Lov delfínů je v Japonsku legální. Není zakázán ani Mezinárodní komisí na ochranu velryb. V obavě před negativní publicitou zakázaly místní úřady přístup na pobřežní skály nad zátokou. "Snaží se zabránit, aby byli nějací svědkové lovu," komentovala počínání místních úřadů paní McDonaldová. Žádost o interview a komentář místní úřady odmítly, ale zástupce rybářských odborů se pod slibem anonymity vyjádřil, že lov je prováděn tak humánně, jak to jen lze. "Japonská vláda je na tyto otázky velmi citlivá. Řekli rybářům, že si nepřejí žádné svědky, kteří by mohli zaznamenat, co se děje," komentoval případ zakladatel Sea Shepherd Petr Watson, rodák z New Brunswicku.


Převzato z:
- Zvědavec (03.11.2003, Steve Kravitz: Masakr delfínů v Japonsku)


Další zdroje:
- Ananova (30.10.2003, Dolphin massacre turns sea blood red)
- Mirror.co.uk (30.10.2003, Sea of Blood)

Autor: Převzato (Zvedavec.org) | Poslat e-mailem

Delfíni zachraňují lidské životy

31. prosince 2006 v 11:09 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Delfíni zachraňují lidské životy

V tomto článku jsou uvedeny zdokumentované případy, kdy delfíni zachránili lidské životy.


Čtveřici Novozélanďanů zachránili delfíni před žralokem
(23.11.2004)

Rob Howe, jeho patnáctiletá dcera Niccy, Karina Cooperová a Helen Sladeová z Whangarei na Novém Zélandu si v listopadu 2004 vyrazili společně zaplavat. Když byly vzdáleni asi 100 metrů od pobřeží, začala kolem nich kroužit skupinka delfínů.

Delfíni jsou velmi inteligentní a k lidem se chovají přátelsky. "Začali kolem nás kroužit. Všechny nás semkli dohromady tím, že okolo nás dělali stále těsnější kruhy," řekl v rozhovoru pro novozélandské sdělovací prostředky Rob Howe. Toto jednání plavce překvapilo. "Nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkal," zdůraznil Howe, jehož delfíni při koupání v moři doprovázeli pravidelně každý rok v létě. Podivné chování zvířat v něm vyvolávalo strach. Snažil se jim uniknout. "V té chvíli připul jeden z delfínů maximální rychlostí ke mně a prudce se ponořil. Otočil jsem se směrem, kde se měl vynořit a v té chvíli jsem jen dva metry od sebe uviděl plavat velkou šedobílou hmotu a všechno mi došlo. Byl to žralok. Byl tak bílý, jako byl bílý můj nos," vyprávěl Howe vzrušeně. "Díval jsem se směrem, kam žralok plave. Bylo to přímo k dvojici dívek, kolem nichž v té chvíli zběsile kroužili tři delfíni. Srdce mi málem vyskočilo z krku, protože jednou z těch dívek byla moje dcera."

Dalších čtyřicet minut delfíni kolem čtyřčlenné skupinky vytrvale kroužili, dokud se neobjevil nafukovací člun s plavčíkem, který si všiml toho, co se děje a potvrdil přítomnost žraloka. Když nebezpečí pominulo, dovolili delfíni lidem vrátit se ke břehu.

Podobných případů, kdy delfíni zachránili lidské životy, existuje mnoho. Lze toto chování vysvětlit? Někteří vědci na tuto otázku odpovídají, že delfíni jednají instinktivně. Podle nich to to souvisí s faktem, že před žraloky musejí často bránit svá mláďata a člověka si prý s takovým mládětem mohou splést. "Asi vycítili, že plavcům hrozí nebezpečí a instinktivně je ochránili," komentovala událost Dr. Ingrid Visserová z organizace Orca Research.

Existují i jiné názory. Mnozí badatelé jsou přesvědčeni o tom, že delfíni nám pomáhají z přátelství. Četné výzkumy dokazují, že delfíni jsou velice inteligentní a citlivé bytosti. Je proto smutné, že vztah lidí k nim tomuto faktu neodpovídá. Naopak. Delfíni jsou častou oběti rybolovu i znečištění životního prostředí. Některým druhům dokonce hrozí v blízké budoucnosti vyhubení.


Australského rybáře zachránili delfíni
(23.07.2002)

Delfíni zachránili život rybáři Grantu Dicksonovi, jehož loď se potopila na rozbouřeném moři u pobřeží australského státu Queensland.

Dicskon se svými dvěma společníky vyrazil na lov krevet. Rybáře však zastihla nepřiznivá změna počasí. Řádění živlů mělo tragický konec. Oba Dicksonovi společníci utonuli. Nechybělo mnoho a smrt si mohla vyžádat i život posledního člena posádky. Silně krvácející Dickson se křečovitě držel převráceného člunu a s hrůzou sledoval několik dorážejících žraloků. Dobře si uvědomoval, že je jen otázkou času, než se na něho vrhnou a roztrhají ho. Po chvíli začal jeden z zřaloků kroužit stále blíž a blíž. Dicskon věděl, že je zle. Už se loučil se životem, když se v poslední chvíli z ničeho nic objevil delfín a prudkým nárazem odehnal překvapeného žraloka pryč.

Celých čtyřicet hodin pak skupina delfínů chránila vyčerpaného rybáře před sežráním. Neopustili ho až do chvíle, kdy se objevili záchranáři. Dickson byl přepraven do nemocnice, kde novinářům vyprávěl, jak mu delfíni pomohli a jak jej myšlenky na rodinu udržovali při životě.


Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce
(30.08.2000)

Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce, který neuměl plavat a vypadl z člunu svého otce do Jaderského moře poblíž přístavu Manfredonia v jižní Itálii.

Delfín Filip zachránil život italskému chlapci. Delfín přezdívaný Filip (Filippo) je v Jadranu již od roku 1998 poměrně známou osobností. Neprojevuje sebemenší strach z lidí a často doprovází po dlouhé hodiny jejich plavidla. Stejně tomu bylo rovněž jedné srpnové neděle odpoledne. Emanuele Ceci vyjel se svým synem Davidem v malé lodi na moře. Chystali se chytat ryby. Moře bylo klidné. Náhle však do bárky nečekaně narazila vysoká vlna a srazila chlapce do vody. Zatímco Emanuele Ceci ještě ani netušil, že jeho syn už není na palubě, delfín topícího se chlapce vytlačil nad hladinu a dostrkal ho zpět k lodi, kde otec syna včas zachytil a vytáhl na palubu. David to později popsal slovy: "Když jsem si uvědomil, že mě Fillipo postrkuje, tak jsem se ho chytil."

Chlapcova matka Signora Ceci prohlásila: "Je to hrdina, zdá se nemožné, že zvíře může udělat něco takového, jako je instinktivní záchrana lidského života."

Filip měří 2,7 metru a váží skoro 300 kilogramů.


Na snímku výše je delfín Filip osobně. Další jeho fotografie si můžete prohlédnout zde nebo zde.


Příběh Yvony Vladislavičové
(23.8.2001)

O štěstí v neštěstí může hovořit Yvona Vladislavičová, kterou po ztroskotáni lodi v září roku 1972 zahránila trojice delfínů.

Paní Yvona se s několika dalšími lidmi plavila na jachtě v Indickém oceánu. Zastihla je však bouře a devět metrů vysoké vlny loď nakonec potopily.

Trojice delfínů zachránila Yvoně Vladislavičové život. Tragická událost donutila Yvonu pohlédnout smrti do očí. V panické hrůze se snažila plavat, ale šance na přežití byly nulové. Pevnina nebyla v dohledu a moře bylo plné žraloků. Plavala šest a půl hodiny, dostávala křeče, byla vysílená, nohy měla zraněné, krvácela. Pak si navíc všimla, že se ve vodě blízko ní pohybuje žralok. To je konec, myslela si. Modlila se, aby smrt přišla co nejrychleji. Jaké však bylo její překvapení, když se jako zázrakem z vln vedle ní vynořil delfín a žraloka zahnal. Netrvalo dlouho a žena vysílením omdlela.

Delfíni ji však zemřít nenechali. Jeden plaval pod jejím tělem a udržoval ji nad hladinou, další dva plavali v kruzích kolem nich a udržovali žraloky v bezpečné vzdálenosti. Zdá se to neuvěřitelné, ale delfíni tímto způsobem přepravili Yvonu na vzdálenost 67 kilometrů. Po dvanácti a půl hodinách ji vysadili na jedné bóji. Krátce na to připlula loď. Yvona Vladislavičová byla zachráněna.

Co dodat? Existují vůbec slova, jimiž by bylo možné ocenit tak vznešený a nesobecký čin?


Bezplatná námořní navigace
(1993)

Kdybyste měli navigátorský talent, znalosti a intuici, provázeli byste námořní lodě těmi nejnebezpečnějšími vodami po celých čtyřicet let, aniž by vám za to platili? Nemusíte odpovídat. Kdybyste patřili mezi nejlepší plavce světa a měli ničím neomezenou svobodu, vrátili byste se k práci, za kterou byste už jednou inkasovali ránu z pistole ze zálohy? Nemusíte odpovídat.

Mapa části Nového Zélandu s vyznačeným Francouszkým průlivem. Jack byl vynikajícím plavcem i geniálním navigátorem. Pracoval obětavě celý život a provázel plavidla nebezpečnými vodami, aniž by ztratil byť jedinou loď. Nikdo mu nikdy nezaplatil a Jack také nečekal, že se tak stane. Podivný přítel, jen co je pravda. A zcela vyjímečný. Jack byl totiž - delfín.

V okolí Nového Zélandu řádí větry prohánějící se mezi ostrovy D'Urville. Nejde o rozsáhlou oblast, ale o místa velice nebezpečná, kde se vyskytují korálové útesy, podmořská skaliska, mořské víry a proměnlivé podmořské proudy, zavádějící zde odjakživa plavidla do neštěstí. Námořníci měli z těchto míst hrůzu, ale pak přišlo období, kdy se celých čtyřicet let v této oblasti nikomu nic nestalo, a to jen díky Jackovu navigátorství.

Škuner Brindle plující z Bostonu do Sydney s nákladem bot a strojního zařízení se snažil obezřetně prokličkovat jedním tamním průlivem v březnu 1871. Ráno bylo příliš bouřlivé, takže kapitán i posádka zbledli obavami. Náhle se na lodním boku objevil nezvykle velký delfín, vyskakoval a tvářil se tak, jako by ho těšilo setkání s námořníky. Jeden z mužů si spletl delfína s velrybím mládětem a chtěl ho harpunovat. Kapitánova žena tomu naštěstí včas zabránila. Jen zásluhou hravého delfína se Brindle toho bouřlivého rána prosmekl zrádnými vodami, aniž by se třeba jen vláskem dotkl dna úžiny.

Zápisy v lodních denících prokazují, že se od toho dne ona oblast stala pro námořní dopravu bezpečnou, a to jen jen díky navigátorství lidem nakloněného delfína. Námořníci jej pokřtili na Jacka a jeho navigátorské mistrovství se stalo proslulé ve všech mořích. Kapitáni i posádky o něm hovořili jen s vděčností, protože je vždy naprosto bezpečně provedl obávanými vodami. Čtyřicet let potkávaly lodě Jacka, on jim vždy stejně přátelsky posloužil, a navíc jim ještě předvedl několik skoků nad hladinou. Námořníci i cestující se jej naučili už zdaleka vyhlížet a vždy bouřlivě zajásali, když se objevil. Pro Jacka bylo proplutí Francouzského průlivu naprostou hračkou a lodě se zkrátka držely vždy po jeho boku. Jackovi byla tato práce zábavou, občas si při ní povyskočil nad hladinu, někdy také laškovně na chvíli zmizel, ale pak se zase objevil a vždy dokončil započatou práci a každou loď vyvedl ze zpěněných vod.

Pohled na Francouzský průliv. V roce 1903 zasáhl jeden opilý cestující z lodi Penguin Jacka výstřelem z pistole. Posádka chtěla střelce na místě lynčovat, takže musel být držen pod zámkem, aby se mu nic nestalo. Po této události se Jack nepřihlásil do služby po celých čtrnáct dní. Jednoho krásného rána se však tento neplacený navigátor ve Francouzském průlivu znovu objevil, když už byl oplakáván jako nebožtík. Městská rada ve Wellingtonu vydala tehdy výnos, který měl Jacka chránit před jakýmikoli útoky a nepřátelstvím. Výnos zavazoval všechny námořníky, aby bděli nad jeho plněním.

Po Jackově poranění výstřelem z lodi Penguin zůstala tato loď ve Francouzském průlivu bez služeb navigátora. Mnoho námořníků proto odmítalo podepsat smlouvy o službě na této lodi. Říkali o ní, že je prokletá. Asi tomu tak bylo, protože v roce 1909 Penguin ztroskotal právě ve Francouzském průlivu a došlo přitom k těžkým ztrátám na lidských životech.

Jack služil věrně a poctivě, ale i on stárnul. Svůj první navigátorský čin vykonal v roce 1871 a od té doby provedl úžinou tisíce lodí a jistě tím zachránil bezpočet lidských životů. Sloužil dnem i nocí až do roku 1912, kdy náhle a navždy zmizel. Mohl zemřít v důsledku pokročilého věku, nebo se stal kořistí některého ze svých podmořských nepřátel.

Jack neměl svého předchůdce ani následovníka, funkce lodivoda ve Francouzském průlivu je tedy dodnes neobsazena. Delfín se nesmazatelně vepsal do dějin námořní plavby. Námořníci mu ve Wellingtonu nechali z vděčnosti postavit pomník, který se tu zlatě třpytí na paměť jeho věrných služeb.


Příběh o delfínu Jackovi s názvem "Bezplatná námořní navigace" je výňatkem z knihy Franka Edwardse "Nejzáhadnější ze záhadných", nakl. Dialog, Liberec 1993


Muž jeducí na delfínu. Umělecké ztvárnění keltského původu z 1. století před Kristem.

Přátelský vztah delfínů k lidem se už před tisíciletími stával poměrně častým námětem pověstí a příběhů. Na obrázku výše neznámý keltský umělec v 1. století před Kristem ztvárnil muže jedoucího na delfínu.


Zpracováno podle:
- Český rozhlas 1 (25.11.2004, Výběr ze zahraničního tisku)
- iDNES (23.11.2004, Plavce před žralokem zachránili delfíni)
- Reuters (22.11.2004, Dolphins Protect New Zealand Swimmers from Shark)
- Taipei Times (24.11.2004, Lifeguards say dolphins saved them from shark)
- BBC Czech (23.07.2002, Australského rybáře zachránili delfíni)
- BBC News (23.07.2002, 'Dolphins saved me from sharks')
- CDNN (27.07.2005, Dolphins save Australian fisherman from sharks)
- WebSpy (30.08.2000, Přátelský delfín Filippo zachránil tonoucího hocha)
- European Cetacean Bycatch Campaign (30.08.2000, Dolphin Saves Boy's Life)
- Vegetarian.cz (23.8.2001, Nesobeckost delfínů)


Další zdroje:
- Orca Research
- Delfino Filippo
- ildelfinofilippo.org (29.01.2003, Filippo un Delfino abbandomanato da Tutti)
- WITandWISDOM (15.07.2004, Dolphins and Yvonne Vladislavich)
- perso.wanadoo.fr (Nathalie Morenon: Dolphins)
- Seaplanet (23.09.2004, Když se delfín zamiluje...)
- Urban Legend Productions (The Legend of Pelorus Jack)
- Royal Scottish Country Dance Society (The Quest of Pelorus, pdf)

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Delfíni používají mořskou houbu jako nástroj

31. prosince 2006 v 11:05 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Delfíni používají mořskou houbu jako nástroj

Delfíni skákaví u západního pobřeží Austrálie se naučili používat jedoduchou pomůcku. Aby uchránili svůj citlivý čenich před poškozením, nasazují si na něj při hledání potravy v sedimentech na mořském dně kuželovité mořské houby. Tvrdí to vědci z univerzity v australském Novém Jižním Walesu a jejich externí kolega Michael Krützen z Curyšské univerzity. Studii podpořila i Americká akademie věd.

Delfíni používají mořskou houbu jako nástroj. Biologové na podivně vyhlížející delfíny narazili v Žraločí zátoce (Shark Bay) na západě Austrálie. Zpočátku se dokonce domnívali, že mají na tlamách nádory. Teprve při bližším zkoumání zjistili, že nosí mořskou houbu a používají ji jako ochrannou pomůcku. Houba je v bahnitém dně mechanicky chrání před jedovatými ostny skrytých ryb. Týká se to ovšem téměř výhradně samic, protože drtivá většina samců je příliš zaneprázdněna společenským životem v hejnu a nemá čas učit se novým dovednostem. Vědci použití houby zdokumentovali u 12 samic a 1 samce. "Samci mají větší zájem o vytváření aliancí s ostatními samečky než o získávání mořských hub, vedou jiný společenský život než samice," vysvětlil Michael Krützen z Curyšské univerzity.

Chování není geneticky vrozené. Samice se své schopnosti - utrhnout mořskou houbu ze dna, navléknout si ji na čumák a použít ji při hledání potravy - učí od svých matek. "Jsme přesvědčeni, že používají mořské houby jako jakési ochranné rukavice, když šmejdí po dně a pátrají po kořisti," shrnul výsledky výzkumu Krützen. Delfíni jsou schopni vybírat si konkrétní tvary mořských hub. Ploché houby nechávají bez povšimnutí a využívají pouze hub konických tvarů, protože ty jim z čumáku nepadají.

Jde o první potvrzený případ kulturního přenosu u mořských savců. Použít nástroj a předávat tuto zkušenost dalším generacím je jasným důkazem delfíní inteligence. Delfíni jsou navíc oproti lidem znevýhodnění absencí končetin. Dosud byla schopnost používat nástroje považována za výsadu primátů a částečně i některých druhů ptáků.


Zpracováno podle:
- BBC Czech (06/2005, Samičky delfína se učí používat při lovení houbu)
- Mojenoviny.cz (07.07.2005, Delfíni si chrání čumák houbou)
- Tiscali (01.07.2005, Delfíni si chrání čumák mořskou houbou při hledání potravy)
- Lidové noviny (08.06.2005, Delfíni se navzájem učí užívat nástroje)
- Discovery Channel (06.06.2005, Study: Dolphins Use Sponge as Tool)


Další zdroje:
- UNSW (30.06.2005, Dolphin Mothers teach their Kids to Sponge)
- New Scientist (06.06.2005, Dolphins teach their children to use sponges)
- World Science (06.06.2005, Tool use a family tradition in dolphin clan, researchers say)
- Universität Zürich (30.06.2005, Continuous activity in cetaceans after birth, dokument pdf)
- Universität Zürich (Dr. Michael Krützen)


Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Delfíni v Litvě kreslí umělecké obrazy

31. prosince 2006 v 11:03 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Delfíni v Litvě kreslí umělecké obrazy

V delfináriu v litevské Klajpedě žije třináctiletá delfíní matka Gabi se svou sedmiletou dcerou Premijou. Podle svých ošetřovatelů jsou obě delfíní dámy vyjímečné tím, že malují obrazy.

Delfíni v Litvě kreslí umělecké obrazy Gabi s Premijou se štětcem v tlamě vytvářejí vícebarevné akvarely s abstraktní tématikou. Jejich nejoblíbenějšími barvami jsou žlutá, červená a zelená. Delfíni sami rozhodují, kdy je obraz hotov. Jakmile práci dokončí, už mu nevěnují pozornost.

O výtvarná díla delfínů je velký zájem. Ze stovky vytvořených obrazů se některé prodaly za částky dosahující v přepočtu 8.800 korun. Nedávno byla dokonce v Klajpedě uspořádána výstava, kde obě umělkyně prezentovaly dvě desítky svých nejzdařilejších výtvorů.


Zpracováno podle:
- iDNES (21.07.2005, Litevští delfíni vystavují své obrazy v galerii)
- Web.de (21.07.2005, Delfine als Künstler - Ausstellung in Litauen)
- tvazteca.com (01.07.2005, Exponen "obras de arte" hechas por delfines)


Další zdroje:
- KSTA (21.07.2005, Delfine als Künstler - Ausstellung in Litauen)

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem

Poloviční spánek delfínů

31. prosince 2006 v 11:02 | gnosis9.net |  Zajímavosti o zvířatech

Poloviční spánek delfínů

Delfíni nikdy neusínají. Alespoň ne úplně. Jedna polovina mozku zůstává stále aktivní a zajišťuje kontrolu nad životními funkcemi. Obě mozkové hemisféry se pravidelně po 20 minutách střídají. Z jednoho dne o 24 hodinách delfín prospí maximálně třetinu, přesněji 5 až 8 hodin. Spánek však není nikdy souvislý, jednotlivé úseky trvají od několika málo minut po 2 hodiny. Pozoruhodný mechanismus je ovlivněn skutečností, že delfíni nedýchají reflexivně jako lidé ale vědomě. Specifický průběh delfíního spánku prokázaly laboratorní výzkumy. Odpočívající polovina mozku vydávala vždy pomalejší vlny než druhá polovina, která byla aktivní.

Delfinárium ve francouzském městě Antibes. "U delfínů je dýchání volní a ne reflexivní jako u lidí. Ztráta vědomí v otevřeném moři by byla osudná. Pokud nedýchá, umírá," vysvětlil pečovatel zvířat Jon Kershaw v parku Marineland ve městě Antibes na francouzském Azurovém pobřeží. Poloviční spánek není typický jen pro delfíny, zvládají ho například i ptáci. U delfínů se během spánku zpomaluje metabolismus. Spící zvířata leží na hladině s vysunutou ploutví a jedním okem otevřeným. "Vlastně nikdy nevíme přesně, zda spí nebo jen klidně leží, protože jak se objevíme, ihned zpozorní. Není to jako u lachtanů, kteří se vynořují obtížněji," dodal Kershaw.

Delfíní samička a její mládě vydrží bez spánku několik týdnů. Spící delfín se většinou pomalu pohybuje v kruhu. Pečovatelé v Marinelandu se při svých nočních službách stávají svědky zajímavých výjevů, když se samička s mládětem vynořuje z vody. "Pozorujeme, jak se pomalu vynořují na hladinu bazénu, hlavně mezi druhou a pátou ráno," řekl Kershaw.

Minulý rok zveřejnili američtí vědci z Kalifornské univerzity studii, v níž předložili důkazy o tom, že delfíní mláďata zůstávají v prvních týdnech života vzhůru 24 hodin denně. Bez spánku se musejí obejít i matky novorozenců, protože na své potomky dohlížejí. Byla tím zpochybněna dosavadní představa o nezbytnosti spánku.

(Více v článku: Delfíni vydrží bez spánku celý měsíc)

Na první fotografii je delfinárium ve francouzském městě Antibes. Samička delfína skákavého s mládětem (na druhém snímku) vydrží bez spánku několik týdnů.


Zpracováno podle:
- EkoList (29.01.2006, AFP: Delfíni během spánku jednoho oka nezamhouří)
- Yahoo France (26.01.2006, Les dauphins ne dorment que d'un oeil)
- RTA (27.01.2006, Les dauphins ne dorment que d'un oeil)
- Osel.cz (24.09.2004, Delfíni - pravotočiví a levotočiví)


Další zdroje:
- Pravda.sk (29.01.2006, U delfína spí vždy len polovica mozgu)
- Bláznivá Markéta (08.11.2004, Věda: Jak spí delfíni?)
- David Steiner (19.01.2006, Michal Pročke: Delfíni)
- Marineland (Le parc de la mer et de l'aventure)

Autor: Libor Kukliš | Poslat e-mailem